Herec Pavel Hromádka: "Zkoušení Kosmického jara mě naplňuje"  

Herec Pavel Hromádka si v novince Kosmické jaro zahraje postavu Pána domu. "Pán domu je člověk starší, nemocný, připravující se na konec tohoto života. Celý život chtěl vědět a zjistit víc, než nabízí dennodenní zkušenost. Asi se zabýval nejrůznějšími duchovními disciplínami. A teď, na konci, chce ještě stihnout odhalit to podstatné," říká herec.

Pavle, tvou nejnovější rolí bude Pán domu v Kosmickém jaru. Jaká je to role, sedí ti?

Pán domu je člověk starší, nemocný, připravující se na konec tohoto života. Celý život chtěl vědět a zjistit víc, než nabízí dennodenní zkušenost. Asi se zabýval nejrůznějšími duchovními disciplínami. A teď, na konci, chce ještě stihnout odhalit to podstatné – co je za vším viditelným? Proč jsem tady vůbec byl? Jaký to má smysl? Nevím, jestli nakonec tu hlavní odpověď najde, ale jistě nabízí během svého přemýšlení mnoho postřehů, které stojí za to vyslechnout…

Kdo mě trochu zná, si asi domyslí, že by to měla být role, která právě mně „sedí“. Taky přemýšlím nad vším možným. Nejdřív jsem Pána domu bral jako někoho, kdo spíše nenachází, než nachází. Ale čím víc se jím zabývám, tím větší mám pro něho pochopení. Což je asi během zkoušení obvyklé, že se toto herci stává (úsměv).

A jak se ti zkouší?

Zkouší se mi dobře. Čekají mě sice dlouhé monology, ale snad se v nich už začínám orientovat. A zkouší se mi dobře taky proto, že se s režisérem Michalem Zetelem, jeho asistentem Mirkem Lukačovičem, dramaturgyní Ivou Šulajovou, autorem hudby Vojtou Dlaskem shodujeme na směru, kterým chceme hru i moji roli vést. A když jsme všichni takto v souhlasu, a navíc vedu především monology, je velký prostor pro mou samostatnou tvorbu na jevišti. A to mám rád. Nechat toho člověka, kterého hraju, dělat, co chce a zkoumat ho. Takže to není tak, že režisér řekne „teď udělej tohle“, ale mluvím, tělo mi samo jedná, jinak řečeno „nechávám ho jednat“ a zkoumám, jak už jsem se zmínil, a sem tam do toho řekne režisér nějaký doplňující nápad, který mi ještě víc umožní být člověkem, jehož hraju. Tvůrčí proces. To mám rád.

Podle toho, co jsem viděla na zkoušce, se mi Pán domu jeví se jako ne úplně jednoduchá postava. Pletu se?

Ne, asi se nepleteš. Mnoho slov, a ne jednoduchých slov – to zavání možností, že se divák „ztratí“. Je to na mně – abych natolik porozuměl já sám a natolik srozumitelně předložil divákovi, že porozumí. A že ho nebudu nudit. Prostředky pro to, aby se to naplnilo, musím hledat a najít. Od toho jsem herec (úsměv).

Kosmické jaro je hra až, dalo by se říct, filozofického rozměru. Jak na tebe působila po prvním přečtení?

Mám dojem, že jsem ji vnímal tak, že se chce dotýkat transcendentních otázek, ale s ne příliš jasným vyzněním. Jako následovník Ježíše Krista se pohybuji v kontextu, který je pro mě jasný, srozumitelný, nabízí mi vysvětlení přítomnosti, minulosti a ukazuje mi směr do budoucnosti, i té posmrtné. Kdežto Pán domu složitě a často přespříliš racionálně hledá a je zklamáván tím, že nenachází anebo nachází, ale osamoceně, prostě velmi těžce a těžkopádně. Nejdříve jsme s Michalem Zetelem o hře mluvili, pak také na zkouškách, a to mi také pomáhalo lépe pochopit hru a svou roli a záměr, který tvůrčí tým má. A moc si vážím toho, že vytvářeli během zkoušek prostor a pobízeli k osobním příspěvkům na téma, čemu každý sám za sebe věříme, jak se stavíme k nejrůznějším otázkám současnosti i člověka-jedince nebo světa celkově. Každé takové sdílení považuji za vzácné a život a osobnost každého z nás opravdu obohacující. S tím má smysl ztrácet čas (úsměv).

Co ti při studiu role a zkoušení pomáhá? Máš třeba nějaké rituály, jak dostat do hlavy text?

Prostě se učit a učit. Rád při učení chodím, jestli je to rituál…? Anebo rovnou si představuju, co postava dělá a zkouším to už napodobovat. Líp se mi učí s pohybem. Jinak nějaké zvláštní metody nemám.

Letošní sezóna se teprve rozbíhá. Na co se ty osobně letos v divadle těšíš?

Momentálně mě naplňuje zkoušení Kosmického jara. Opravdu mám skvělý pocit naplňování mé vnitřní osobnosti. Že dělám něco, co má divadelní i existenční až možná existenciální význam a co mě těší. Rád bych se v tom s diváky „potkal“. Tak jako ve hře Přes ploty nebo v Králově řeči. Zase pocítil ten zázrak divadla, kdy se herec s obecenstvem propojí a vnímají se vzájemně až intimně. Skrze postavu, která bojuje o život nebo aspoň o něco podstatného. Ale vlastně ano, o život, protože když by se nepodařilo, aby se zrodila, zázrak se nemůže konat. To totiž všichni poznají, že je to jen předvádění a dívání se na to, jak někdo něco předvádí. A o to mi tak úplně nejde… Ale abych odpověděl na otázku. Jsem zvědavý a cítím lehké šimrání z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Taky Les by mě zajímal. Ale v něm hrát nebudu, to už vím.

Blanka Šmejdovcová

 

 

03.06.2020 středa 19:00 (Slovácké divadlo)

30.06.2020 úterý 20:30 (AMFIK BUKOVINA)

01.07.2020 středa 20:30 (AMFIK BUKOVINA)